V souvislosti s pololetní klasifikací jsme s kolegy vedli diskusi o hodnocení výchovných předmětů. Podle stanoviska MŠMT mají být v současné době zadávány a hodnoceny i úkoly do výchovných předmětů – což je jiný přístup, než který byl uplatňován v jarním období distanční výuky. Pro vyučující je to mnohdy velmi problematické. Pokud lze v naukových předmětech zadávat úkoly vedoucí k načerpání či prohloubení učiva, formovat na dálku názory, dovednosti či rozvoj občanských kompetencí bez aktivní přímé vazby s dětmi je téměř nemožné. Jak tedy postupujeme?
Úkoly do výchovných předmětů jsou zadávány zpravidla na delší časové období (2 týdny až 1 měsíc). Vycházíme přitom z možností dětí (jak časových, tak materiálních – např. shánění pomůcek), nabízíme alternativní úkoly (zejména ve výtvarné či pracovní výchově, kde si mohou vybrat z několika zadání). Snažíme se splnění těchto úkolů hodnotit motivačně, tzn. pokud žák úkol neodevzdá, nedostává nedostatečné, hodnotíme především snahu, pečlivost při vypracování úkolu, originalitu atd. Ve výchovných předmětech s větším podílem teoretického učiva (VKZ, VKO) zadáváme také práce ověřující osvojení teoretických pojmů, snažíme se žáky vést k vytvoření vlastního názoru na probíraná témata. V případě těžkostí se splněním úkolu nabízíme pomoc, poskytujeme zpětnou vazbu formou komentářů, kde se snažíme vyzdvihnout estetické a postojové hodnoty odevzdané práce, popř. upozorňujeme na nedostatky či nedodání práce, abychom předešli tomu, že žák nebude mít k hodnocenému období dostatek podkladů pro hodnocení. Nicméně i tak se může stát, že žák za dobu distanční výuky žádnou práci neodevzdá, po zjištění příčin (technické problémy, nedbalost, nemoc…) však postupujeme v souladu s platným klasifikačním řádem (zákonem stanovený termín pro doplnění klasifikace, při nesplnění podmínek je žák neklasifikován, ke konci roku už známka udělena být musí – aby bylo možno posoudit, zda žák postoupí či nepostoupí do vyššího ročníku). Pokud žák zadané úkoly plní ledabyle, práce odevzdává pozdě či vůbec, nezvládá vědomostní požadavky stanovené vyučujícími, na nabídku pomoci nereaguje, odrazí se to přirozeně i na výsledné známce z předmětu.
Víme, že hodnotit výchovné předměty je vždy subjektivní – kdo z nás je schopen určit míru nadání, zralost názorů, umělecký záměr tvorby – měli bychom hodnotit tak, aby děti ze svých prací měly radost, rozvíjely především kreativitu, schopnost obhájit svůj názor, sebekázeň (např. při tělesném cvičení), hrubou i jemnou motoriku, snažily se vštípit si zásady zdravého životního stylu – především toto je v době „počítačové“ velmi nesnadné. Věříme, že většina žáků v plnění úkolů do „výchov“ najde potřebné odreagování od svitu počítačových monitorů a rutiny plnění každodenních úkolů do hlavních předmětů. Pro mnohé z nich je to jedna z mála možností seberealizace, jedny z mála předmětů, ve kterých mohou vyniknout svou zručností a nápaditostí.
Za metodické sdružení humanitních předmětů
Mgr. Jana Hrubá