… a tak šel čas
Ke konci školního roku se několik našich žáků z druhého stupně s učiteli a dalšími dospělými vydalo na napínavou expedici do Banátu. Co všechno už zažili? Jak se vlastně mají? Zážitky z jednotlivých dnů i fotografie si můžete prohlédnout níže.
14. 6.
…než jsme se nadáli, přijel žlutý autobus, nastoupilo 44 osob (15 dospělých, 29 žáků) a po naložení spousty batohů, spacáků, karimatek, jsme vyrazili za hranice všedních dní – na školní expedici do rumunského Banátu….
15. 6.
Za časných ranních hodin jsme překročli rumunskou hranici a směřovali do hor – do sedla pod Muntele Mic (1250 m. n.m.) Batohy a stany jsme přehodili na traktory a putovali jsme – tentokrát už pěšky – do tábora Cuntu (1450 m.n.m.). V táboře jsme postavili stany. Večeři nám připravil náš banátský průvodce Lojza, který se o nás po celou dobu expedice bude starat. Všem večeře moc chutnala, pak už jsme jen odpočívali, zpívali a hráli.
16. 6.
Po vydatné snídani z místních produktů, jsme se připravili na náročný výstup na Vf. Tarcu (2 190 m.n.m.). Cesta stoupala stále vzhůru, slunce pálilo a sil ubývalo. Ale dali jsme to!!! Odměnou nám kromě dobrého pocitu byly krásné výhledy. Při sestupu dolů nás zastihla menší bouře, takže o zážitky a překvapení nebyla nouze.
Příjemným osvěžením bylo koupání v rybníku a výborná večeře.
17. 6.
Z krásné horské přírody jsme přejeli do české vesnice Einbenthal, odkud pochází náš průvodce Lojza. Tato vesnice byla založena v roce 1827 a žije zde 250 českých krajanů. Zde jsme zakotvili v hospodě U Medvěda, která nám poskytla své zázemí i tábořiště. Počasí nám stále přeje, někdy až moc….
18.6.
Tento den jsme strávili u Dunaje. Dopoledne jsme prozkoumali krápníkovou jeskyni Ponicova. Zde jsme museli hlídat každý krok i vlastní bezpečí. Odměnou nám pak byla projížďka na člunech v dunajské soutězce Cazanele Mici a Mare.
Neuvěřitelnou řeku Dunaj i pomyslnou srbskou hranici středem toku Dunaje jsme mohli obdivovat po vystoupání na vyhlídku Čukaru Mare.
Závěr večera patřil návštěvě místní školy, kde se s námi místní pan učitel (Čech z Ostravska) podělil o zajímavé postřehy a zkušenosti ze zdejšího života.
19.6.
Ráno jsme prošli podél údolí říčky Tisovice, které je ohraničené strmými stráněmi, až k dolům Baia Nouă. Do roku 2006 zde bylo mnoho místních obyvatel zaměstnáno v dole na antracit. Po havárii v srpnu 2006, kdy zde po sesuvu půdy v šachtě zahynuli dva horníci, byl však důl uzavřen. Provázel nás náš stále oblíbenější průvodce Lojza, který ochotně odpovídal na všechny dotazy ohledně historie dolů i života ve vesnici. Kdo chtěl, měl možnost si zde koupit a poslat domů pohledy, zásobit se suvenýry – knihami, tričky s nápisem Banát nebo domácím šípkovým džemem. Kvečeru jsme vystoupali na vrch Znamana, odkud byl nádherný výhled do okolí. Grilovalo se maso, sedělo u táboráku, hrálo a v noci byla dokonce i stezka odvahy!
20.6.
Po vydatné snídani, kterou nám nachystali místní farmáři, putujeme pěšky dolů ke křížku u Eibenthalu a pak se přesunujeme autobusem do Sichevity. Zde jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna šla do Gernicku trasou dlouhou 9 km, druhá se svezla do Svaté Heleny (nejstarší české vesničky) a odtud se vydala na totéž místo delší, patnáctikilometrovou túrou. Slunce pálilo celý den, a tak jsme se potkali všichni velmi unavení navečer na návsi, kde jsme u místních lidí měli přichystanou výbornou večeři – domácí vývar, rýži s karbanátkem, salátem a moučníkem. Ve vesnici byli kromě nás turisté z Kroměříže a všudypřítomní motorkáři. Kvečeru nás provedl místní pan knihovník Merhaut Českým domem, který zde slouží jako skanzen.
21.6.
Naše putování tentokrát směřovalo do poslední české vesnice Rovensko. Cesta byla v tom horku nekonečná, ale i tak krásná. Potkávali jsme malá políčka, zapadlé chaloupky, přecházeli přes nádherné louky plné voňavých bylin a všude na nás čekaly nádherné výhledy do okolí. V Rovensku jsme kempovali na konci vesničky, večer seděli u ohně, hráli na kytaru, ukulele i housle a společně zhodnotili celou expedici, přičemž některé komentáře nás dokázaly zároveň rozesmát i rozplakat. Všichni beze zbytku jsme byli plní dojmů a o to těžší bylo si připustit, že další den už odjíždíme.
22.6.
Sbalení a po zajímavé besedě s místními novodobými přistěhovalci z Prahy jsme se vydali na poslední cestu k autobusu. Únava byla znát na každém kroku, bylo nám smutno, že expedice Banát pomalu končí, ale každý už se začínal těšit domů. Autobus nás i naše objemná zavazadla naložil v Sichevitě a vyrazili jsme přes Rumunsko, Maďarsko a Slovensko domů. Věříme, že si každý vezl domů spoustu krásných zážitků a vzpomínek na kraj Banát.
