Rádi s dětmi chodíme mimo školu „čichnout si reálného světa“. Koncem května se už tradičně koná Noc kostelů – z praktických důvodů bychom ji s žáky navštívit nemohli, vymysleli jsme tedy pro 4. a 6. ročník Den kostela. Čtvrťáci a šesťáci už totiž mají trochu ponětí o historii, v rámci tematických plánů se zabývají kapitolami z české historie, učí se o místě, kde žijí atd., takže návštěva asi nejstarší památky v Želechovicích se přímo nabízí.
Celou akci zajistili žáci, kteří navštěvují hodiny náboženství, pod vedením želechovického pana faráře Pavla Martinky. Pro mnohé děti je to jedna z mála příležitostí, kdy se do kostela dostanou – a to i na místa, kam to běžně nejde. Vnímají krásu prostoru, atmosféru, seznámí se se zvláštními předměty a zákoutí v kostele, dozví se něco málo o křesťanství… Díky doprovázejícím učitelkám byly děti správně „nažhavené“ a měly množství dotazů.
Akce měla velký ohlas jak u dětí, tak u doprovázejících dospělých. Myslím, že i takovouto návštěvou se děti dozví něco o obci, ve které žijí, o evropské křesťanské kultuře, získají vztah k objektu, který místo ničení budou chtít chránit. Velkým plusem je také nasazení starších žáků jako průvodců – velmi si vážím času a energie, kterou do příprav vložili. Mají zkušenosti už z loňska, takže se daří program vylepšovat a doplňovat o další zajímavé věci. Svým dílem přispěl také pan farář, který nejen „otevřel kostel“ školní mládeži, ale pomohl s programem a zodpovídáním otázek…
Mimochodem – pana faráře jsme pozvali také do školy, kde v rámci výchovy k občanství s deváťáky debatoval na téma sekty a „obyčejný život kněze“. Obě části byly velmi zajímavé: odborná část skvěle a srozumitelně objasněna, méně formální část o „slastech a strastech“ života kněží byla zajímavá, upřímná, velmi otevřená. Dozvěděli jsme se třeba, co vedlo otce Pavla k výběru tak nezvyklého povolání, že jeho životní cesta nebyla úplně přímočará, také že v létě je v „hábitu“ horko a že kněží se spolu kamarádí a jezdí třeba na výlety. Myslím, že už všichni otce Pavla vidíme více z té „lidské stránky…“.
Mgr. Jana Hrubá
